Pro dobrotu, na žebrotu
Tamten má to a ten zas tohle…
… a když to dáme na hromadu, tak ve finále nemáme nic.
Možná si říkáte, co to je za blbost. Povím vám jeden krátký příběh, který je skutečný, ale nebudu tu uvádět detaily, aby mně nemohl nikdo napadat, že jsem jej například pošpinil. Dopředu uvádím, že vše je pravda a jen v krajních situacích budu mlžit:
Mé problémy začaly na jaře roku 2011 (rok po smrti mého otce). Již několik let předtím jsem si přes internet psal s jistou dívkou (říkejme jí třeba Kamila, což není její skutečné jméno). Osobně jsem ji neznal, jen přes internet. Když jsem si s ní po dlouhé době na počátku roku 2011 opětovně zase začal psát, tak mi sdělila, že je těhotná. Ale s otcem dítěte se vůbec nevídá. Psali jsme asi ještě další měsíc a z naší komunikace nakonec vyplynulo, že za ní přijedu na víkend. Tehdy jsem bydlel v Mladé Boleslavi a vypravil se jednoho města v Pardubickém kraji, kde ona bydlela.
Po příjezdu mně její rodina přijala celkem vřele a už tehdy začala její matka naznačovat, ne-li přímo doporučovat, abychom se vzali, aby dítě mělo zákonného zástupce. Situace totiž byla taková: Karle bylo totiž v té době 17 let (od ledna 2011) a s biologickým otcem se prý nevídala a neměla zájem, aby se on o to dítě hlásil. Prý v případě, kdyby se dítě narodilo, tak by nemělo zákonného zástupce. A její matka prý nepřicházela k úvaze, protože v té době měla opatrovnictví nad jedním z dětí své starší sestry.
Když mi matka Karly a ona sama odprezentovaly situaci a opakovaně navrhovaly manželství jako jediné řešení situace a přemlouvaly mě k němu, tak jsem o manželství začal uvažovat a na uvedený návrh jsem kývl. Jak jsem již uvedl výše, tak toto vše nastalo v době, která byla rok po smrti mého otce, ze které jsem byl stále ještě rozrušený – a mnohem více jsem si uvědomoval, jak je pro dítě důležité mít otce. Celou záležitost jsem tak vnímal velmi emotivně a úzkostlivě. Nebyl jsem schopen ani normálního uvažování a nebyl jsem schopen odolávat nátlaku a přemlouvání v takto pro mě citlivé věci.
Od té doby jsem přibližně každý víkend jezdil vlakem, nebo autobusem z Mladé Boleslavi onoho malého městečka. Pro mě to svým způsobem bylo finančně náročné (protože již v té době jsem měl plat zatížen exekučními příkazy), ale i přes to jsem tyto cesty podnikal, protože jsem byl šťastný, že budu „otcem“ a že dítě bude mít otce. Jenže dojížděl jsem za nimi cca 3 měsíce víkend co víkend a o svatbě se pomalu přestávalo mluvit.
Jednoho dne přede mnou matka Karly telefonicky údajně hovořila se sociální pracovnicí v onom městečku, která jí údajně poradila, abychom na okresním soudu podepsali prohlášení o rodičovství (nebo tak nějak). A tehdy jsem se dopustil té největší chyby. Na nátlak Karly a její matky jsem lhal v úředním dokumentu. Uvedli jsme tam a svými podpisy stvrdili, že jsme zplodili dítě. Toto opatření prý mělo být pro případ, že by se dítě narodilo dříve, než bychom se vzali.
Od tohoto okamžiku se vše začalo sypat jako domeček z karet. Toto se událo v době Velikonoc 2011 (tuším, že konec dubna) a tehdy jsem udělal další chybu: řekl jsem, že v práci dám výpověď a přestěhuji se k nim. Jenže v zaměstnání mi ukončení pracovní smlouvy dohodou nechtěli dát, ale matka zmíněné dělala nátlak. Nakonec mi můj již bývalý zaměstnavatel dal dohodu o ukončení pracovní smlouvy.
Přestěhoval jsem se k nim a v té době jsem čerpal do konce května zbývající dovolenou. Bylo mi jedno, jakou práci budu dělat, proto jsem přistoupil na to, že budu s jejím otcem dělat zedníka. Do práce jsem chodil, jenže jeho zaměstnavatel se neměl k tomu, že by mi dal smlouvu – a tak se stalo, že jsem za odvedenou práci nakonec nedostal ani korunu.
Nakonec situace vygradovala natolik, že Karla s její matkou po týdnu, kdy jsem se přistěhoval, mi řekly, že biologický otec se o dítě nehlásí a mně tudíž k ničemu nepotřebují. Před mými zraky spálili nějaký papír, ale tehdy jsem to neřešil, protože jsem byl z tohoto vývoje zcela v šoku. Podle všeho to mělo být to prohlášení, že jsme zplodili ono zmíněné dítě. Nakonec mně ona matka doslova vyhodila z domu se slovy: „ …sbal si všechny věci, máš na to 10 minut a vypadni…“ Vzal jsem to nejnutnější, ale v podstatě mně v tuto chvíli okradli, protože všechny věci, které jsem si k nim přivezl – knihy, oblečení a jiné osobní věci – jsem tam musel nechat.
Poté díky dlouholetému známému jsem získal peníze na cestu, abych mohl přijet za svou matkou, která mi poskytla azyl. Od 1.6.2011 jsem se zaregistroval na ÚP a hledal jsem si práci. Když jsem si v srpnu práci nalezl, tak jsem se snažil vypustit z hlavy vše, co se událo v tom městečku, protože jsem byl z celé situace citově zničený. Neřešil jsem proto ani své nepravdivé prohlášení o rodičovství, protože jsem na to neměl psychickou sílu.
20.8. 2013 se konal soud ohledně výživného a výchovy. Karla po mně požaduje peníze od prvního dne, kdy se dítě narodilo, i přes to, že přibližně v březnu 2012 mi volala a řekla, že po mně nic nebude chtít.
Navíc na mně Karla vyvíjí nátlak, abych jí poskytl plnou moc, aby mohla nechat na matrice změnit příjmení dítěte. Ono dítě totiž má mé příjmení a Karla mu chce dát své příjmení. Po špatných zkušenostech jí rozhodně nechci poskytovat žádný dokument, na kterém budu cokoliv podepisovat, že jsem otec, nebo že souhlasím s tím a tím… A rozhodně jí tedy nechci dát ani plnou moc, dokud se celá záležitost nevyřeší.
Jenže situace se posunula natolik, že proti rozsudku okresního soudu jsem se odvolal a díky úpravám v zákoníku mi byly některé možnosti zamezeny…
Zjednoduším to tak, že mám doplatit na cizí dítě částku několikrát převyšující průměrný plat v ČR plus platit výživné. Výživné na dítě, které se mnou nemá nic společného.
Mockrát děkuji, že jste strávili čas při čtení mého příběhu, který jsem napsal popravdě, jak to vše bylo, ale mé záměry byly čisté a čestné, navíc jsem byl obelstěn a podlehl jsem neustálému nátlaku. Ale na druhou stranu, raději zaplatím soudu za prohřešek, než abych platil celý život na dítě, které se mnou kromě příjmení nemá nic společného, a než aby chudák dítě trpělo za to, jakou má matku.
Daná situace sice není konečná, ale posuďte sami, aby něco podobného bylo normální.
Přeji krásný den 🙂