Barbar Grugar v Pekle

Jednoho dne zabušil Grugar svou obrovitou pěstí na pekelnou bránu.

„To bude asi pošťák,“ řekl si démon-dveřník a bránu otevřel. „HU, co tu chceš smrtelníku, kliď se od pekelné brány sic tě stihne hněv arciknížete pekel.“

„Přišel jsem vykrást peklo,“ řekl Grugar a odťal jednu ze tří démonových odporných hlav.

„Alarm,“ zařvaly dvě zbývající, než se skutálely na zem a potkali se tak s tou první.

„Satane, drahouši, jsem doma,“ zahulákal Grugar, když procházel branou dolů, do horoucích pekel.

„Vy tu máte ale smrad,“ řekl čertovi, který jen nevěřícně otevřel tlamu plnou špičatých zubů. Grugar kráčel dál a jeho oči těkaly sem a tam, jak hledaly, co by mohl ukrást. Zatím nenašel vůbec nic, co by stálo za námahu sehnout se. Jak však postupoval mezi dehtovými jezírky a potůčky lávy hlouběji a hlouběji do středu inferna, počal se kolem něj tvořit hlouček démonů. Byli zaskočeni jeho sebevědomým chováním a tak na něj zatím jen vrčeli, cenili zuby a hrozili mu pěstmi. A tak Grugar v jejich blízké společnosti došel až k samému Satanovi. Seděl na obrovském trůně a četl si sportovní přílohu novin.

„Ha, zlato,“ křikl Grugar a začal svým obouručákem z trůnu odlupovat obrovský zlatý kříž (samozřejmě obrácený). Velekníže pekel odložil noviny a rozhlédl se kolem.

„Co se děje, vy ničemové? Co tady tak postáváte,“ zahromoval Satan na kolem postávající démony. Jeden z nich roztřesenou rukou ukázal na válečníka, který se právě věnoval rubínu velkému jako oko statného kyklopa. Satanův pohled zaplál nepříčetným hněvem, jeho pařát se sevřel kolem Grugarova pasu a vyzvedl ho do výše svých očí.

„Jak se opovažuješ,“ zahromoval Satan.

„Nazdárek, jak se vede,“ odvětil Grugar bez nejmenší známky strachu. Vládce pekel nebyl schopen jediného slova, z jeho hrdla unikalo jen zlostné vrčení a na čele mu nebezpečně pulzovala žíla.

„Tak těší mě, že jsem tě poznal, ale budu už muset jít. Mám ještě nějaké povinnosti, však to znáš,“ začal se Grugar vykrucovat z poněkud těsného sevření Satanova pařátu.

Satan se rozesmál: „Za tvou opovážlivost tě uvrhnu do jámy nekonečného utrpení.“ A to také udělal. Mrštil s Grugarem přes půl podsvětí do několik metrů hluboké jámy. Grugar dopadl těžce na její dno. V zápětí zjistil, že ho začínají olizovat tríznivé rudé plameny.

„HU, je tu krapánek teplo,“ postěžoval si. Rozhodl se, že tohle místo se mu nelíbí a že odsud odejde. Pohlédl vzhůru. Přes okraj jámy trčely hlavy pekelníků pozorujících jeho počínání. Jeden po něm plivnul. Grugar si utřel plivanec z obličeje a zahrozil mu pěstí, za což však sklidil pouze výsměch. Pokusil se z jámy vyskočit, ale bylo to příliš vysoko i na něj. Bezvýchodná situace, plameny pomalu spalující jeho tělo svým žárem a rozšklebené obličeje démonů, kteří se mu posmívali, způsobili, že Grugara pomalu popadal amok. Uchopil ze země kámen a mrštil jím po nejvíce se tlemícím rarachovi. Kámen ho trefil do tváře, prošel okem do mozku, rozdrtil lebku v týle a vyletěl ven. Rarach se zhroutil do jámy. V tom Grugar zvolal: „Horrortéka!“, jelikož dostal nápad. Jako každý barbar a svalnáč neoplýval příliš inteligencí. Nedokázal derivovat a vpravdě nedokázal ani počítat více než do deseti. Co mu však nebylo cizí je jakási přirozená pudová inteligence a chladná logika. Zkrátka když před něj postavíte problém, jak se dostat z jámy s jedinou pomůckou mrtvým tělem, dokáže jej vyřešit. „Použiju jeho střeva jako lano,“ řekl vlastně jen proto, aby se ujistil, že je to opravdu to, co se chystá udělat. Šetrně vyrval z rarachova břicha střeva, aby je nepoškodil. Na jednom konci udělal smyčku a vyrobil si tak provizorní laso. Laso pak vrhl směrem vzhůru a smyčka si našla svůj cíl. Obtočila se kolem krku vychehtaného ďáblíka. Mocným trhnutím pak Grugar zlomil jeho vaz a stáhl ho dolů do jámy. A po chvilce smyčka znovu letěla vzduchem a další démon skončil v jámě. A jak se jáma plnila mrtvými těly, Grugar byl stále blíže okraji jámy až nakonec dokázal vyskočit ven. Popadl vak s jeho zlatou kořistí a odkráčel pekelnou branou pryč.