Cesta do práce, zpět již ne
Je sychravé, velmi časné ráno. Takové to ponuré podzimní období, kdy se nikomu za žádných okolností nechce vylézt z vyhřáté postele, natož snad vyjít ven. Každý v hloubi duše cítí sklíčenost a potřebu zůstat doma, v teple a v bezpečí. Ale ty musíš jít, práce nepočká! Vyjdeš ven… mrholí. Ještě si ospale promneš oči, zapneš poslední knoflíček u bundy, narovnáš šálu a dáš se na cestu. Je stále tma a jediný zdroj světla které ti ukazuje správný směr je vzdálená pouliční lampa. Tuhle část trasy nesnášíš, vede skrz temnou uličku a dál pak podél řeky z jedné strany a z druhé je obklíčena hustě porostlými stromy. Nikde ani živáčka. Už v uličce cítíš divné šimrání na zátylku a mrazení v kostech. Něco tady rozhodně není v pořádku. Podíváš se s nadějí na hodinky, ale není čas jít jinudy. Pouliční lampa neblaze bliká a na stěnu pokrytou nevhodnými grafity hází zlověstné stíny. Na moment se mimoděk zastavíš a sám pro sebe proneseš „no ty vole, to zas bude den“ a znovu rázně vykročíš po své cestě. Jsi zrovna v půlce a všude je ticho, jen občas někde v pozadí zašustí listy v lehkém poryvu větru. Světla v dáli z nenadání zhasnou a ty najednou cítíš, že tu nejsi sám. Ticho v tom okamžiku prořízne výkřik, zoufalé volání o pomoc. Mráz ti projede všemi kostmi a na čele se uroní kapka studeného potu. Slyšíš zvuky vzdáleného zápasu, vyrazíš tedy kvapně tím směrem a ani si vlastně neuvědomuješ, co zrovna děláš. Je to lidská instinktivní potřeba pomoci člověku v nesnázi. Prodíráš se houštím a kvapně se blížíš ke zdroji onoho hluku. Neznámý dívčí hlas prosí o milost, pláče, vzlyká. Najednou se zarazíš! Proč tam vůbec lezeš, nemáš s sebou ani zbraň! Už jsi ale skoro na místě, na tohle jsi měl myslet dřív. V tom najednou… nic. Ticho. Zastavíš se a srdce ti buší jako by mělo každou chvíli vyskočit z těla. Ticho a zima je jediné, co cítíš a to přímo hmatatelně. Uděláš pár opatrných kroků dopředu, rozhrneš listí a před tebou leží nahé dívčí tělo. Nejeví známky života, nehne se ani lísteček ve větru a jen tvůj nepravidelný dech je slyšet na metry daleko. Klekáš vedle bezvládného těla a snažíš se nahmatat pulz, když v tom se vedle tebe něco pohnulo… tupá rána tě zasáhla do hlavy a ty se zapotácíš… reflexivně uhneš a další rána dunivě udeří na místo, kde jsi ještě před chvílí ležel. Podíváš se nad sebe a vidíš rozkročenou bytost. Humanoida v černé kápi s tyčí v ruce, který usiluje o tvůj život. Oba na sebe jen tak zíráte, čas se zastavil. Z transu tě vytrhne až lepkavá krev stékající z rány na hlavě. Pomalu nahmatáváš okolí, až se tvé prsty zastavili o bytelný klacek. Ihned jsi jej uchopil a zaútočil na mužovi nohy silně vedenou ranou, která si podle tlumeného výkřiku našla svůj cíl. Útočníka tvůj čin zaskočil a zavrávoral. Teď je tvá šance! S vypětím všech sil, které máš jsi se dostal na nohy a vedl ruku v další úder, tentokrát mířený na hlavu. Rána ovšem neškodně prosvištěla vzduchem těsně vedle. Rychle najdeš rovnováhu a děláš další výpad! Tentokrát jsi zasáhl! Pocit euforie však záhy vystřídal pocit ukrutné bolesti, pocit dušení a touhy zvracet, i když není co. Zahalený muž ránu ignoruje, vrhl se na tebe. Jednou rukou tě objímá a ty cítíš jeho chraplavý smích a zápach z úst. Koukáte na sebe a tvé tělo slábne. V druhé ruce muž drží lovecký nůž, jenž vás spojuje skrze hrot zabodnutý v tvém těle. Vidíš mu do očí, jsou plné nenávisti. Muž se nakloní až k tvým uším a tiše zašeptá „Alláh je velký“. Pak tě pustí a pomalým, jistým krokem kráčí pryč. Je zima, ukrutná zima. Padáš na kolena, opíráš se o klacek a snažíš se najít mobil. Někde ti ale při zápasu musel vypadnout. Nahmatáš tedy rychle díru ve svém těle, ze které ze řine horká, lepkavá krev. Kolena tě již neposlouchají, zrak slábne. Padáš obličejem k zemi a vyčítáš si, že jsi dnes nezůstal v posteli o hodinu déle. Víčka ti těžknou. Pomaličku ti dochází, že tohle jsou tvé poslední nádechy. A je to tady! Dny útrap běžného života a buzerace v práci již máš za sebou. Rozpoznáváš již jen siluety, místo, kde leží bezvládné tělo kdysi krásné dívky. Místo, kde teď ležíš i ty a z posledních sil se snažíš dýchat. Místo, kde se odehrál hrůzný čin. Místo, kde nyní umírám. Místo… – to místo.