Sám a sám a sám aneb když nejen v lásce nejdete s proudem
Můžeš řvát, šílet a křičet, můžeš bouchat do zdi,
říkat: „Budu jinej! Neslyšíš moje prosby?“
Víš, jak jsem začal, ale netušíš, jak skončim,
budu další bastard, až spálim všechny mosty.
Mezi mnou a dalšíma už neuvidíš rozdíl.
Sem vlak, o kterym víš, že se nehorázně zpozdí.
A stejně čekáš na naádraží, nehledáš další spoje.
Prostě čekáš pod světlem, čekáš, až to bude oukej.
Až zhasnou všechna světla, zbyde jiskra mezi náma
a přestaneš být důvod, proč bych měl ráno vstávat.
Zapomeneš na věc, která kdysi byla láska.
Nebo bude všechno jinak, rozpadne se moje maska?
Ale jsem sám, lásko, koukej, jsem sám,
na život a všechno kolem, jsem sám, já jsem sám.
A ty víš, že je těžký stát sama, těžký je stát sám.
Nenech mě tim vším jít dál sám, dál sám, dál sám.
Mám černý svědomí, fakt že černý jako noc,
občas se v něm topim a pak tě volám o pomoc.
Jenže jsi ten typ člověka, co to jen prohloubí,
jsi jen světla vyjímka, asi mě nic neodradí.
A pořád píšu texty na pořád stejný téma,
kašlu na ty kecy, v mym životě je jenom jedna.
A pak přijde večer, kdyto vezmu všechno zpátky;
něco jako když prohráváš a dostaneš nový karty.
Nečekej na mě doma, chápeš, nepatřim tam.
Je ve mě ta síla, ten plamen, kterej nezhasíná.
Ale nevidět tě, to je jako přestat dáchat,
jsi chaos v mym srdci, ale hlavně nepanikař.
My dva jsme jak simfonie, kterou napsal Čajkovskij,
to prázdno uvnitř mě bývalo tak strašně obrovský.
Jsi něco jako náplast, balíček s první pomocí,
film, na kterej koukáš dokola, než ho pochopíš.
Nepochopim tě stejně jak abstrakní umění,
my dva jsme jak čáry, který ledabyle nakreslíš.
Seš divná sekta, ale čekám, až mě zasvětíš
a že mě nepřestaneš mít ráda, i když jsem na pěsti….
Chyba dnešní společnosti je, že velmi odsuzuje – kluk, co se obléká lépe, je automaticky gay. Holka, která vede za ruku malé dítě, je pro ně lehká a při tom to může být i její sourozenec. Člověk, který dá najevo v dnešní společnosti city, je automaticky přecitlivělý a musí se jít léčit. Lidé se dnes vůbec nepozastavují nad tím, co říkají, nebo se ani nebojí cokoliv z úst vypustit. Ano, máme sice svobodu, ale naše svoboda je omezena právy a svobodou ostatních lidí kolem nás. Je to tak nějak… Je to spíše pokles, než růst společenského chování. Dneska někdo někomu řekne sebevětší kec, ale jen pro jeho zajímavost to ví pomalu snad celá republika a člověk už neví kudy kam, protože málokdy může jedinec pokořit stádo volů. Inu, ono těžké přít se s blbci, když přeci vždy mají pravdu. Mrzí mě, že dnešní společnost se bojí přijmout něco nového, jiného. Je uzavřená všemu, co by nějak mohlo vyvrátit něco, co je dlouho zažité. Někdy bych dal společnosti, ne všem, to je samozřejmé, přednášku o lidskosti. Každý si dneska chce nacpat kapsy penězi a když už je má teda plné, je v pokročilém věku a dojde mu, že je vlastně strašně sám. Není lepší mít bohatství v něčem jiném?