Nezaměstnaná

Kokoska/ 12 února, 2013/ Nad tím rozum zůstává stát

 Jak již název článku naznačuje, řeč bude o nelehkých časech nás – přibližně 560 tisíc nedobrovolných klientů pracovních úřadů. Ne však o těch, kteří se práci vyhýbají jak čert kříži a s úsměvem na tváři a radostí sobě vlastní ždímají stát na sociálních dávkách.

Doba je to opravdu nelehká – obzvláště pro ty, kdo ztratili zaměstnání a zbývá jim pár let do důchodu a pro nás, čerstvé absolventy.

Čerstvý absolvent z oblasti zdravotnictví (konkrétně dietní sestra) – kterým jsem i já sama, se musí ozbrojit železnou trpělivostí, psychickou zdatností a v případě, že nemá na „těch správných“ místech své kontakty – pak by se měl připravit na to, že jeho „útočiště“ na ÚP bude dlouhodobé.

Ona samotná návštěva ÚP není nic takového, bez čeho bychom se neuměli obejít. Když už si vysedíte svůj určený čas na „trestné lavici“ (- nezáleží na tom, zda jste na místě v adekvátní čas dle objednávky → stejně vás předběhnou i ti jedinci, kteří byli objednáni i hodinu či dvě po Vás), jdete do kanceláře za osobou, která se o Vás „stará“. Sednete si naproti ní, v lepším případě se na Vás i usměje – což Vám však na náladě zrovna nepřidá. Celá návštěva pracovního úřadu mi přijde jako fraška, či nepovedená groteska. Celé to spočívá v tom, že Vás vyzpovídá (kde jste všude posílal(a) životopis a kde jste všude byl(a) na osobním pohovoru a s jakým výsledkem). I když při její otázce : „A jak jste dopadla??“ už po půlroce opakování stále dokola chytám nervy a mnohdy se musím krotit a hlídat, abych ji už na tu stupidní otázku něco od plic neřekla – ale takových nás tam je jistě více. Celá seance následně pokračuje a naštěstí i vrcholí vypsáním dalšího termínu návštěvy – pokaždé však doufám, že se to již mne týkat nebude.

 Ve chvílích „nudy“ – čili mezi návštěvami na ÚP si skočím „pro zpestření“ na nějaký ten pohovor. To samozřejmě v případě, že jsem na něj náležitě pozvána (telefonicky či mailem) a není-li odpověď personálního oddělení či hlavní sestry ve stylu : „je nám líto, ale…“. Každý pohovor je pro mne jako svátek – jelikož je to příležitost hodit se do gala, nasadit růžové brýle (pro vidinu úspěchu) a s úsměvem na rtu a dobrou náladou vzhůru za dobrodružstvím. Tím, že již delší dobu jezdím na pohovory po téměř celé republice, nepatří tato má aktivita k těm zrovna levným, ale pořád věřím v to, že se mi mé nynější výdaje vrátí i s úroky. Na mnoha pohovorech ohrnují nos z důvodů: jste z daleka, jste zcela bez praxe (jakoby si to neuměli vyčíst již z Vašeho životopisu). Jak jsem již zmínila, tak významnou měrou ovlivňují výsledek výběrových řízení případné „slizké“ kontakty (tzv. „tlačenky“). To pak můžete být mistrem světa, mít titul před i za jménem, mít desítky let praxe, ale s tlačenkou stejně prohrajete na celé čáře.

 Kapitolou samo o sobě je pro nás, nutriční terapeuty a asistenty, magnát Herbalife. Mnohé z nás jsou toho názoru, že by inzeráty na volná místa nutričních specialistů v poradnách měly obsahovat informaci, že daná poradna má cokoli dočinění s firmou Herbalife. Samotná informace by nám totiž ušetřila hromadu nervů a času – jelikož bychom tyto inzeráty ignorovaly.

 Pro nastínění problematiky Herbalife → jedná se o mezinárodní společnost, jež bohatne díky naivitě, neznalostech či lidské hlouposti. Jedná se o „vymývače mozků“ jak nutričním terapeutům (tam se jim to však nedaří), tak laické veřejnosti (kde je to pochopitelně snazší).

Je tedy zcela pochopitelné, že zde zaměstnavatelé raději sáhnou po jedincích s pouhým výživovým kurzem, nebo klidně i bez něj, než po skutečných odbornících v dané problematice. Jejich výrobky (firmy Herbalife) jsou neadekvátně předražené – co do poměru kvalita / výkon = cena. Poněkud konzervativnější obdobou je Svět zdraví → tato firma nikoho nebulíkuje, nevymývá mozky, nesnaží se nikoho převézt na jejich „víru“ (jak je tomu u Herbalifu), výrobky SZ jsou daleko cenově přijatelnější a to dokonce s mnohdy prokázaným terapeutickým účinkem (ve stejné míře či větší, než H).

 Je sice pravdou, že žiji v regionu s vysokou mírou nezaměstnanosti a tudíž nízkou šancí na uplatnění. Nezaměstnanost je však celorepublikovým problémem. Naštěstí však na tom nejsem tak špatně, abych musela brát každou práci a za každou cenu, jelikož příjmy z mých čtyř brigád pokrývají náklady spojené se základními lidskými potřebami a čas od času mám finance i na něco navíc. 🙂

Share this Post